Ing. Hana Lukešová

 

Zdravím všechny přátele těch čtyřnohých pomocníků. Jmenuji se Hana Lukešová, jsem trochu dost postarší, ale o to víc moje srdíčko bije pro pejdy. Svého prvního psa jsem si vymodlila někdy v devíti letech, kdy mi táta přivedl německého ovčáka Bojara. Nebyl to jen tak nějaký pes. Měl zlatavou srst, černou mordu, bílou náprsenku a byl to jediný ovčák této barvy v Praze (to se psal rok 1953 – 4). Moje mamka tak měla bezvadnou kontrolu nad tím, kde se právě pohybuji, protože jsme byli nepřehlédnutelní. Protože jsem v té době chodila do školy a oba rodiče do práce, tak jsem Bojara musela dát do péče své o 17 let starší sestře. Ale moc se mi po něm stýskalo a tak jsem „otravovala“ z dnešního pohledu naprosto imbecilními dotazy lidi na ulici, kteří vedli kolii, a já jsem se jich ptala, zda je kolie lepší než ovčák.
Čas plynul, má láska ke zvířatům neustupovala, ale byla jsem si vědoma toho, že pokud chci psa, musím mu dát to, co potřebuje. A já i můj manžel jsme pracovali v zahraničním obchodě, práce to byla od nevidím do nevidím, střídali jsme se na služebních cestách a to se s péčí o psa absolutně vylučovalo. Sice jsme pak někdy v osmdesátých letech měli různé pejsky, ale bylo to jen tak na krátké údobí, kdy se jim více méně mohla věnovat moje mamka. Po martyriu s dlouhotrvajícím rozvodem jsem skončila s endogenní depresí na půl roku v pracovní neschopnosti. Jen díky německému boxerovi Kingovi, kterého jsme zachránili těsně před utracením, se mi podařilo vrátit se zpět do práce. Ten si ale chudák nemohl zvyknout na to být doma sám a tak jsme mu našli nový domov u hodných lidí na penzi, kteří krátce předtím přišli o boxera.
Pak dostal muž k 70. narozeninám nádherného německého ovčáka, Rickyho a s ním jsme prožili nezapomenutelných dvanáct let. Ihned po jeho odchodu ho nahradila německá ovčanda Nasky (tedy Nanynka). Když jsem přestala chodit do práce, konečně nastal čas se věnovat tomu, co mne baví. Začala jsem pomáhat v jedné organizaci připravující asistenční pejsky a kromě jiného se také zabývala canisterapií. Tou jsem byla pověřena já a v tom jsem se opravdu našla. V roce 2014 se na mne obrátila Olga s Petrem, zda bych s nimi nechtěla založit spolek, který by se věnoval výhradně canisterapii a dal jí nový řád – tedy vzdělávat v canisterapii majitele pejsků, umožnit jim vykonávat canisterapii pokud možno co nejblíže jejich bydlišti/pracovišti, pořádat kurzy, workshopy – prostě jim umožnit získávat stále nové a aktuální poznatky v činnosti, které se věnují.

Se zapůjčeným pejskem, zlatým retrieverem Jessinou jsme pomáhaly ulehčit úděl autistickým dětem a teď rozdáváme radost dětem z Klokánku.